Náš farní kostel má „kulatiny“

 

 

 

 

10. srpna 2019 uplynulo právě 290 let od chvíle, kdy farář a děkan František Nedomann skoro dokončený přestavěný farní kostel sv. Vavřince požehnal.

Původní jednolodní kostel sv. Vavřince s mohutnou kamennou zvonicí byl podle popisu z roku 1672 „36 kroků dlouhý, 8 kroků široký a 9 sáhů vysoký, v kněžském chóru klenutý, v lodi malovaným dřevěným deskovým stropem opatřen“. K jižní stěně presbytáře byla roku 1670 přistavěna Karlem Jindřichem ze Žerotína kaple sv. Antonína Paduánského s oratoří (dnešní sakristie), k severní stěně kostela vedle věže přistavěl roku 1692 farář a děkan Jan Anastasius Tichý kapli sv. Josefa. V té době už kostel nepostačoval množství věřících a začalo se jednat o jeho rozšíření. Pro nedostatek stavebního místa dosáhl farář a děkan Jiří Doležel biskupského povolení k neobvyklé orientaci novostavby s presbytářem na jižní straně místo na východní. Stavbu vedl knížecí biskupský stavitel Václav Bloška z Kroměříže. Presbytář původního kostela se měl stát novou kaplí sv. Josefa, část lodi s původním vchodem kaplí sv. Barbory.

Po dobu přestavby měly být slouženy bohoslužby v kostele sv. Marka u mostu a u sv. Michaela na Šířavě. Cechy tam na jaře 1726 slavnostně přestěhovaly své cechovní stolice (ozdobné lavice, vyhrazené mistrům), korouhve a postavníky (svícny na tyčích, nošené při procesích a slavnostech), kostel sv. Vavřince byl vyklizen a začalo se stavět. Farář Doležel na jaře 1727 nečekaně zemřel a jeho nástupce František Nedomann přišel, jak se říká „z mosta do prosta“, ale projevil se jako schopný a průbojný organizátor. Obrátil se s prosbou o přispění k tehdejšímu majiteli Přerova a světskému patronu kostela knížeti Leopoldu Windischgraetzovi, jednání s ním bylo úspěšné, knížecí cihelny dodaly zdarma stavivo jako příspěvek patrona a děkan Nedomann se knížeti veřejně odvděčil, když o něm napsal v úhledných latinských hexametrech na letáčku s obrazem rozestavěného kostela, jehož prodejem získával peněžní příspěvky: „Primum inter templi Lapides reor esse molarem. Quod consecrando fermolat ille DEO. – Sic de Windischgratz dictus Lapis iste Molaris – Prima hujus templi est gloria, Primus honos. – Hunc modo Regnanti nostrae Excellentiae honorem – Pro merito Sacrum Nedoman esse facit.“

 

Volný překlad těchto veršů říká: „Prvním mezi kameny chrámu jest ten kvádr základní, jejž si posvětil Bůh. – Hle, Windischgratz může být zván kamenem základním – první pro něho jest sláva chrámu a čest. – Tuto poctu naší osvícené vrchnosti za zásluhu o svatyni takto Nedoman složil.“

 

Na jaře 1729 byla stavba hotová natolik, že mohl být kostel uvnitř vylíčen, zasklena okna v dubových rámech a znovu postaveny oltáře. Zatímco ještě měly pokračovat práce na dokončení vnějšku kostela a úpravě dlažby před vchodem, rozhodl se děkan Nedomann požádat biskupa o konsekraci kostela o svátku sv. Vavřince 10. srpna 1729. K této slavnosti dal znovu vytisknout rytinu s obrazem kostela, ale Windischgraetzův erb nahradil městským znakem s prstenem namísto houžve v zubřím chřípí a změnil její text, který byl tentokrát věnován Přerovanům. Nápis u znaku „Pretium annuli et decus est unio“ znamená „Cenou a ozdobou prstenu jest jednota“ a verše „Os mutum pulchro loquitur tibi Przerova signo, ut velus unitus sint tua corda chalybs, sed tuus ut populus simul unio et annulus esset, hoc tua Laurenti laurea sacra dabit. Ita vovet qui suis hanc imaginem oviculis offert Franc. a Nedomann Dec. Prerov.“ znamenají: „Ač němý, přec toto ti říká přerovský znak: By srdce tvá v jednotě jak ocel silná byla a lid tvůj v jednotě a zároveň v lásce žil stále, dejž nám, svatý Vavřinče, tvoje smrt mučednická. – Toto přeje svým ovečkám, jimž věnuje tento obrázek, František Nedomann, děkan přerovský.“

Žádosti děkana Nedomanna o konsekraci kostela nemohl bohužel vyhovět ani biskup Schrattenbach, ani světící biskup Braida. Oba byli vážně nemocní. Děkan Nedomann tedy obdržel od biskupské konsistoře jen fakultu (povolení, spojené s pověřením) k benedikci kostela a začaly přípravy k této slavnosti.

Uvnitř kostela byla položena kamenná dlažba a rozmístěny oltáře. Nad hlavním oltářem byl zavěšen dnes už neexistující obraz sv. Vavřince (shořel v šířavském kostele při požáru 1868), záoltáří zdobily staré sochy sv. Cyrila a Metoděje, údajných zakladatelů prvního přerovského kostela. Z kaple sv. Antonína byla udělána sakristie, zatímco bývalá sakristie pod věží se stala „úvodnicí“ – předsíní, v níž čekaly matky s dětmi na „úvod“ do kostela před křtem. Vedle kazatelny byl oltář sv. Antonína Paduánského, v místě dnešního obrazu sv. Václava oltář sv. Jana Nepomuckého. U dřevěné křtitelnice s měděnou mísou stál malý oltář ke cti sv. Anny.

 

Kolem části kostela ještě stálo lešení, když se za krásného počasí slavnost požehnání konala. Už si ani neumíme představit, jakou událostí to bylo pro Přerov i jeho široké okolí. Stavební práce skončily v roce 1732 vydlážděním cesty z náměstí ke kostelu a chodníku kolem kostela ke dveřím pod věží a úpravou staré kostnice na dnešní kapli Sedmibolestné Panny Marie před kostelem. Výlohy dosáhly 12.270 zlatých „mimo jiné příspěvky na naturáliích a vše zaplaceno dary dobrovolnými“. Poslední dluhy byly zaplaceny roku 1735.

 

Nikdo netušil, že už v březnu 1742 vydrancují kostel a faru Prusové a 15. června 1749 strašný požár prakticky zničí celou západní část města i s farou, kostel bude těžce poškozen a celá práce bude muset začít znovu. Dalších padesát let pak trvalo, než kostel našetřil tolik, aby mohlo dojít k úpravě interiéru do té podoby, jak ji známe dnes.

Až roku 1793 zahájil Nedomannův nástupce děkan a farář Cyril Skočovský rozsáhlou úpravu vnitřku kostela a jeho vybavení, z něhož přetrvaly dodnes oltáře, kazatelna a křtitelnice, jimž byl před zhruba čtyřiceti lety navrácen původní pozdně barokní vzhled. Stavba nových oltářů, kůru a výmalba kostela trvaly osmnáct měsíců. Pod vedením kaplana Františka Fischera skončily práce v létě 1795 a kostel byl znovu požehnán o svátku Narození Panny Marie. Oltářní mensy, záoltáří, křtitelnice a kazatelna i s andílky jsou dílem mramoráře a zlatiče Jindřicha Federla, volné sochy na nich pocházejí pravděpodobně z dílny sochaře Ondřeje Schweigla z Brna. Bohužel se červotočům podařilo zničit jejich dřevěné zlacené doplňky.

Další obnovu zařídil Mons. František Navrátil. Postupně byly vyměněny zašlé oltářní obrazy za dnešní a pořízena nová Křížová cesta. Obraz „Smrt sv. Josefa“ je pravděpodobně dílem přerovského malíře Jana Antonína Halašky a byl pořízen děkanem Navrátilem v roce 1860 současně s obrazem sv. Barbory od novojičínského malíře Ignaze Bergera. Autorem obrazu „Umučení sv. Vavřince“ z roku 1861 je vídeňský akademický malíř Augustin von Wörndle.

Farář Ignác Zavřel pomýšlel na rozšíření kostela a začal přístavbou prostorné kaple u západní strany presbytáře. Stavba byla zahájena na podzim 1902 a 17. března 1904 byla hotová kaple benedikována. Oltář pro Boží Hrob i sochu mrtvého Krista vyrobil přerovský stolař a řezbář Jan Řezníček, barevné okno nad ním pochází z dílny uměleckého sklenáře Benedikta Škardy v Brně. Zavřelovou zásluhou přibyly i polychromované sochy světců na oltářích a velké vitráže „Nanebevstoupení Páně“ a „Nanebevzetí Panny Marie“, všechno dílenské práce Mayerova královského uměleckého ústavu v Mnichově. V roce 1908 byla před hlavní vchod přistavěna pseudobarokní předsíň a v roce 1910 byla břidlicová krytina střechy nahrazena barevným eternitem.

Před svatováclavským miléniem v roce 1929 dostal kostel úplně novou střechu, byl vymalován, v presbytáři přibyl freskový obraz sv. Václava od malíře Jano Köhlera a dvě lavice pro městskou radu, zdobené erbem Přerova.

Bohatě zdobený pozdně barokní prospekt varhan s plastikami zpívajících a hrajících andílků je pravděpodobně dílem olomouckého varhanáře Františka Horčičky z roku 1758, do něhož vestavěl v roce 1877 nový stroj novojičínský varhanář Karl Neusser a přidal pamětní nápis s chronogramem 1877: OslaVujte HospoDIna na Loutnu a Citary, / na Cimbaly a Varhany, a VyVyšujte Ho na Věky. V roce 1931 došlo k důkladné přestavbě nástroje krnovskou firmou Rieger – Kloss, která na příkaz Zemského památkového úřadu musela vestavět nový stroj do barokní skříně a přizpůsobit jí zevnějšek hracího pultu. I v roce 1958, kdy tatáž firma nahradila dvoumanuálovou aparaturu třímanuálovou, zůstal prospekt zachován, byl pouze důkladně opraven a figurální výzdoba restaurována.

Dva velké výklenky po zrušených točitých schodištích na kůr se staly roku 1954 kaplemi Panny Marie Lurdské a sv. Judy Tadeáše. Obě kaple a oltáříky v nich projektoval olomoucký sochař Rudolf Doležal, který je také autorem sochy sv. Judy.

Dnešní obětní stůl, váza a ambon z bílého jesenického mramoru byly zhotoveny podle návrhu olomouckého architekta Lubomíra Šlapety a posvěceny olomouckým arcibiskupem ThDr. Františkem Vaňákem 12. srpna 1990.